Editorial style guide czech only

Základním vodítkem jsou Pravidla pro transkripci latinských rukopisných textů od Bohumila Ryby a přihlížíme také k edičním zásadám publikovaným Anežkou Vidmanovou.

Při edici textu dochovaného ve větším počtu rukopisů si musíme zvolit základní rukopis, podle nějž se budeme rozhodovat pro jednu z možných ortografických variant (např. diaconus/dyaconus...). Ideálně se řídíme podle autografu. Není-li k dispozici (což obvykle není), musíme si určit rukopis, který se jeví nejblíže autorskému textu (stářím či kvalitou zaznamenaného textu). Nejstarší dochovaný rukopis však nemusí být nutně nejlepší (mladší rukopis mohl být opsán z předlohy bližší originálu), ani nelze volit jen podle čitelnosti textu. Edice se pak přidržuje ortografie zvoleného základního rukopisu.

Hlásková úprava textu se s výjimkou čistě grafických změn (viz dále) neprovádí, tj. do textu a jeho hláskové podoby (jakou má ve zvoleném základním rukopise) se nezasahuje. Nesnažíme se vyrovnávat nedůslednosti pravopisu příslušného rukopisného textu a ponecháme, píše-li se v něm někdy sigillo, jindy sigilo; lacrima – lachryma; immo – ymmo; exsecutus – executus; v ediční poznámce můžeme zmínit, že ortografie rukopisu je nedůsledná.

Nikdy netransponujeme starší pravopis do mladšího a obráceně: listina ze 13. století známá jen z přepisu z 18. století musí i v naší transkripci prozrazovat, že se nedochovala v původní podobě. Ponecháváme proto např. „in praesentia ejusdem dominae“ podle dochovaného znění. To se týká i editovaných novověkých glos.

Obecná pravidla přepisu

• bez upozornění rozepisujeme všechny písařské abreviatury, sigly, a ve většině případů i jiné zkratky: např. s^ti → sancti; dns ds → Dominus Deus; mgr → magister; ī ps^o → in psalmo
• bez závorek rozepisujeme i citované texty, např. biblické, byť jsou zkráceny až na první písmena slov, např. ī p e v → in principio erat verbum
• ponecháváme typicky středověkou ortografii ve psaní dvojhlásek, respektive monoftongického e (ae, oe → e) a podobně hláskovou skupinu -ti- před samohláskou přepisujeme -ci- (pokud se ovšem rkp. nedrží klasického úzu), např. gracia (místo gratia), letus (místo laetus)
• pokud rozepisujeme zkrácené slovo, musíme dbát na převažující úzus základního rukopisu tam, kde je slovo rozepsáno
  • to se týká např. případů, kdy není jasné, zda transkribovat m nebo n (např. ƍisit → commisit/conmisit/comisit; nūmquā → numquam/nunquam), případně -t- či -tt- (littera/litera; quattuor/quatuor)
• grafémy i a j sjednocujeme na i (to platí i pro koncovou skupinu -ii či -iis): např. jejunij → ieiunii
  • ALE: zachováváme y, pokud není ve významu koncového -ii: např. May → Maii
• důsledně je rozlišováno souhláskové v od samohláskového u (bez ohledu na znění rukopisu): např. uerbvm → verbum.
• ve skupině hlásek qu-, gu-, su- před samohláskou ponecháváme u místo eventuálního v: např. svavis → suavis; lingva → lingua; itaqve → itaque
• grafém w ve významu vu nebo uv nebo uu se přepisuje uvedenou dvojicí hlásek: např. wltus → vultus; owm → ovum; vidws → viduus
• problematická je situace, kdy mohlo být w jako samostatná hláska
  • v případě jediného existujícího rukopisu ponecháváme v podobě, jakou má rukopis: willa, ewangelium, lingwa, conswetudines
  • v kritické edici více rukopisů je možné v případě potřeby s upozorněním v editorské poznámce psaní dvojitého w sjednotit (např. jednotně nahrazovat jednoduchým v)
• nezvykle zdvojené souhlásky ponecháváme podle znění rukopisu, pokud nestojí na začátku slova (často ve funkci majuskule): např. ffortunus → fortunus (Fortunus)
• ponecháváme i další ve středověku běžné neklasické hláskové podoby jako vynechané kmenové s po předponě ex- apod.: např. exspecto → expecto; stejně jako nedůsledné psaní h; pokud by takové psaní ztížilo porozumění (např. hostium místo ostium), ponechá se v hlavním textu rukopisné znění, ale v poznámce se uvede emendace či vysvětlivka

Slova a jejich hranice:

• pokud jsme si jisti, že se písař dopustil chybné záměny dvou podobných slov, ponechává se v hlavním textu původní znění (např. subarrata, ačkoli významově se hodí subaurata) a do textové pozn. se napíše „subarrata pro subaurata“ (tedy rukopisné znění namísto správného). Pokud jsou k dispozici další relevantní rukopisy, lze upravit zjevnou chybu podle některého z nich (ovšem s poznámkou v aparátu). Týká se to i písařských chyb z nepozornosti písaře:
  • haplografie: dicit místo didicit;
  • dittografie: laboraboras místo laboras;
  • metathese (přehození písmen): flumina – fulmina.
• psaní předložek dohromady s dalším slovem ani další nestandardní spřežky nezachováváme (aparte → a parte; abiis → ab iis; idest → id est; idipsum → id ipsum)
  • ALE: běžné středověké spřežky, jsou-li v originále, ponecháváme (např. denovo, decetero, eiusmodi, extunc, hincinde, huiusmodi, imposterum, impresenciarum, infrascriptus, necnon, protunc, supradictus)
• jsou-li v originále některé běžné spřežky rozkládány na dvě slova, přepisujeme je dohromady (např. alius ve → aliusve; dum modo → dummodo; e contra → econtra; nobis met → nobismet; ut pote → utpote; ubi cumque → ubicumque)

Jména

• pro přepis latinských jmen se užívají obecná pravidla jako výše
  • problematičtější je psaní jména Ježíš Kristus, respektive rozepisování zkratek IHC/IHS XPC (Ihesus x Iesus; Christus x Cristus)
    • je dobré při přepisu respektovat převažující způsob zápisu rozepsaných tvarů v základním rukopisu a zohlednit i psaní odvozeného slova cristianus/christianus
    • pokud nelze rozhodnout podle rozepsaných variant, lze se přidržet mezinárodního standardu (Brepols): Iesus Christus, christianus
• jména a názvy ve vernakulárních jazycích, stejně jako všechny vernakulární vsuvky uvnitř latinského textu, transliterujeme

Číslovky

• při zápisu číslic píšeme stejně jako v češtině za řadovými číslovkami (na rozdíl od základních) tečku: např. venit imperator Carolus IV. cum 3 filiis
  • za letopočtem tečku nepíšeme, třebaže je v latině chápán jako řadová číslovka: anno Domini 1493 obiit dominus
• číslovky vypisované slovy ponecháváme (např. Carolus Quartus)
• minuskulami psané římské číslice pro přehlednost transkribujeme majuskulemi, např. viij → VIII
• je-li v traktátových rukopisech nedůsledné užíváno p^o ... 2^o ... 3^o … quarto, rozepisujeme jako jiné zkratky primo … secundo … tercio atd.; případně alespoň sjednocujeme podle převažujícího úzu zvoleného rukopisu
• v literárních textech se data a letopočty doporučují rozepisovat jako jiné číslovky; v diplomatických textech se podržuje co nejvěrněji jejich rukopisné znění i s jeho zvyklostmi a nedůslednostmi (včetně naznačování koncovek v horním indexu)

Interpunkce

• interpunkce včetně dělení vět se plně řídí moderním českým územ, aby byl text edice co nejsrozumitelnější současnému českému čtenáři (třebaže je samozřejmě respektována vnitřní struktura textu a jeho větných celků), stejně tak členění odstavců je na editorovu uvážení
• interpunkce u zvláštních latinských vazeb se doporučuje:
  • nepíše se čárka před slovem s koncovým -que
  • akusativ a nominativ s infinitivem se neodděluje od hlavní věty čárkou: např. Scio me nihil scire.
  • ablativ absolutní: lze s ním zacházet podobně jako s českými přechodníky, tj. kratšího rozsahu (o dvou až třech slovech) čárkou neoddělovat, jinak oddělovat, zvláště pokud lze chápat jako vsuvku (resp. rozvitý doplněk)
• kulaté závorky () jsou součástí interpunkce jako pomůcka pro členění textu
• další nezávazná doporučení:
  • přímá řeč je vyznačena uvozovkami
  • přímé citace či velice věrné parafráze (zejm. bible) jsou psány kurzívou

Velká písmena

Psaní velkých písmen sjednocujeme. Velká písmena píšeme v těchto případech:

• začátek věty
• vlastní jména (propria): např. Petrus, Praga, Bohemi
• nomina sacra včetně apelativ, která je zastupují: např. Deus, Dominus, Virgo, Spiritus sanctus, Pater, Filius, Salvator
• jména obecná nahrazující jména vlastní: např. Apostolus = apoštol Pavel; Veritas = Ježíš Kristus, Doctor angelicus = Tomáš Akvinský; Philosophus = Aristoteles; Commentator = Averroes
• slovy rozepsané řadové číslovky doplňující jména světských i církevních hodnostářů: např. Carolus Quartus
• adjektiva a adverbia odvozená od vlastních jmen: např. Pragensis, Bohemice, Carolina, Dominicus (pokud zastupuje genitiv Domini ve vztahu ke Kristu = „Páně“, např. oracio Dominica)
  • ALE: dies dominica a christianus pro významový posun píšeme s malým písmenem
• názvy nedělí a církevních svátků: např. dominica Letare; in festo Omnium sanctorum; festum Assumpcionis beate Virginis; Penthecostes; in vigilia Nativitatis Domini; sabbatum post dominicam Cantate Deo; in octava sancti Viti
• názvy měsíců a další pojmy z římského kalendáře kromě indikcí (Februarii, Idus); např. pridie Kalendas Aprilis
• v názvech staveb, institucí, politických a geografických útvarů jen označení jedinečného: např. regnum Bohemie, Sacrum Romanum imperium, in castro Pragensi, pons Pragenis, ad capellam Corporis Christi in Nova civitate Pragensi, rector ecclesie sancte Marie ante Letam curiam in civitate Pragensi, universitas Parisiensis, ordo sancti Benedicti, Benedictini, monasterium canonicorum regularium sancti Augustini, ordo Cisterciensis, Premonstratenses, in ordine sancti Francisci, apud fratres Minores, monasterium sororum ordinis Predicatorum sub monte Petrino in Vgyezd, fratres ordinis Carthusiensis, Crucifer (ve smyslu člen řádu křížovníků)
• adjektiva odvozená od složených názvů: Neo-Praga → Neopragensis; Monte Cassino → Montecassinensis
• v prvním slově názvu literárního díla: např. in prologo libri De civitate Dei
  • ALE: nikoli pokud se jedná o běžné žánrové označení: regula sancti Benedicti

Malá písmena

• dny v týdnu: např. feria secunda, sabbatum, dominica
• nejrůznější tituly a čestná označení: např. beatus, sacer, sanctus (malým i případná zkratka s., příp. b.), catholicus, orthodoxus, evangelicus, angelicus, apostolicus, sancta sedes, illustrissimus dominus, reverendissimus pater, magister, doctor
• žánry biblických a liturgických knih: např. psalmus, epistola, evangelium, missale, graduale, breviarium, regula, consuetudines, statuta
  • názvy biblických knih doporučujeme psát takto: in libro Genesi, in Actibus apostolorum, in evangelio secundum Iohannem, in epistola sancti Pauli ad Romanos, in psalmo Miserere mei Deus, Apocalypsis, apud prophetam Danielem
  • s malým se doporučují psát i označení pro bibli jako celek: sacra scriptura, biblia
    • ALE: in libris Veteris et Novi testamenti